Zahrady - palác

"Ano..to,jak jste křehká, vaše vlasy, sametová pleť.." snazil se ji to trochu objasnit,i když to bylo nejspíš zbytecne. Raději uz to více nekomentoval. Proste mu tak přišla a vymluvit by si to nenechal.
V zahradách,kam utekla ji rekl důvod,proc  by ji chtel piznat a když mu znovu řekla,ze je to pro ni zvláštní,jen nad tim pokrčil rameny a nechal to uz byt. Proste to tak bylo a kdyz Marco neco chtel,snazil se to dostat za kazdou cenu. Neutekl ani, když na nej zacla po jeho ddoslodoslova jecet a prilakala straze. Ovsem co by mohlo udelat korunnimu princi..asi nic. I tak se na ni zlobil a nechapal jeji chovani. Bylo jako pocasi a za chvíli se mu zase omlouvama. Nez stacil cokoliv rict,musel ji chytit do naruci. Odnesl ji na lavicku a tam se chtel ujistit,zda je ji dobre. Mela celou dobu zavrene oci a otevrela je az po chvili. Nepřestával se na ni divat a kdyz mu odpovedela,moc ji to nevěřil. Nechal ji vsak posadit se. Sedela mu v tuto chvíli na kline a on z ni nespouštěl oči. Po jeji odpovedi se zamračil,ze  mu lže. "Chvilková slabost způsobila vaše výkyvy nálad?" Zvedl obočí a poté ji ze sebe sundal a posadil ji vedle sebe. "Raději si sedněte tady,at zase nezačnete jančit a neprilakate straze." Řekl trochu dotčene, protože nesnasel,kdyz mu nekdo lhal. Trochu se od ni odsunul,ale stale byl otocen na ni. "Proč mi nechcete říct,co Vam je? Treba bych mohl nejak pomoct." Řekl po chvili a sjel ji pohledem..

"Neměla bych být křehká. Jsem korunní princezna. Měla bych budit respekt." Ano a tady to je, proč není ráda za jakoukoliv poklonu a spíše jí vadí. Každý jí říká jak je krásná, milá, dokonalá a křehká. Ale to ona nechce být. Pro ni stačí, že je křehká psychicky. Občas. Nechce tak i vypadat. Ale má smůlu.
Najednou se po tom vše ocitla na lavičce a dokonce na jeho klíně. Tak nějak to nejdřív neregistrovala. Došlo jí to k mysli až se odsunul a posadil ji na lavičku celou. Po jeho slovech se zamyslí. "Ano?" snaží se znít přesvědčivě, ale moc dobře ví, že tohle prostě nemá smysl.
"Už jsem řekla, že se omlouvám." Řekne trošku ostře, ale potom se podívá do země. "Protože nemůžu?" Podívá se na něj. Nechápe ho. Viděla ho sotva dvakrát, defakto o něm nic neví a on po ní chce aby mu vysvětlovala své zdravotní problémy? Jen zrychleně zamrká a potom se postaví. "Nejspíš bych si měla jít lehnout. Ten teplý vzduch mi nedělá dobře." Další výmluva, Auroro, ty jednou na ty lži umřeš. pomyslí si.

Po jejich slovech zvedl obočí. "Respekt ve mně?" Nějak nechápal,co tím chtěla říct. Bylo přece jedno,jak vypadala. Hlavní přeci bylo to,jaká byla,jak působila na své poddané. Marco na ně svým vzhledem působil poměrně dobře. Budil respekt a dokonce i uznání. S jeho pověstí už to však bylo horší. I když se toho moc k lidem nedoneslo,přesto byl znám svými bujarými večírky a u starších občanů moc důvěry nevzbuzoval.
Asi ani v ní, když  se chovala tak divně. Raději ji ze svého klína sundal a odsunul se od ní. Po její lživé odpovědi se ušklibnul,ale dál to nehodlal komentovat. Jen ji sledoval s přimhouřenýma očima a sjížděl ji pohledem. Omluvila se a on na to jen nahlas vydechl a odvrátil pohled do zahrady. Díval se do neurčitého bodu a podíval se na ni zpět až, když  řekla,že nemůže. Těkal pohledem po její tváři, když se na něj otočila. Chtěl něco vyčíst z jejího výrazu. "Proč nemůžete?" Zeptal se po chvíli.. viděl,že o něčem přemýšlela a neprestal se na ni divat. Ani ve chvíli,kdy se zvedla. Po jeji poznámce se zvedl i on. "Dobře. Chcete,abych Vás doprovodil?" Zeptal se a podíval se jí do očí. Za normálních okolností by už byl dávno pryč,kdyby se tak chovala jiná dívka. Ovšem Aurora nebyla jen tak někdo. Moc se mu líbila, proto tu stál kousek od ní a čekal na odpověď..

"Ve všech. Na vás muže se člověk podívá a hned ví na čem je. Na mě se lidé podívají a vidí tohle." ukáže na sebe a protočí oči. "Nelíbí se mi to, ale bohužel s tímhle nic neudělám." pokrčí rameny. Chvilku sedí na něm, ale on ji poté oddělá a ona s raději stoupne, chvilku přešlapuje na místě.
Když chce ale vědět co jí je a jak by jí mohl pomoct jen zakorutí hlavou. "Není to tak jednoduché jak to vypadá." řekne vážně a podívá se mu do očí. Po jeho nabídce na doprovodu ho chce nejdřív odmítnout a to krutě a přísně, ale to si nezaslouží, on za to nemůže že je taková jaká je. Podívá se na něj a s výdechem se usměje. "Můžete, budu ráda." tohle lež nebyla, je opravdu ráda, že jí doprovodí po tom všem co tady provedla.

Alexandria byla v paláci teprve chvíli, ale pečlivě vše zkoumala a už se přestávala ztrácet. Dneska si udělala pěknou procházku do zahrad, na čerstvý vzduch. Kdo ví, kdy byla naposledy venku, ale už to nějaký ten den bude. V bílých šatech se cítila volná, také byli jen jednoduše střižené. Vlasy se jej vlnili kolem hlavy v přírodních vlnkách. Na tváři jej hrál upřímný úsměv. Pobrukovala si melodii ke své poslední písničce, co zatím složila. Byl pro ni krásný den a ona měla spousty času. Míso toho, aby chodila, se nakonec zastavila u fontánky a pozorovala proudy vody. Nechala v hlavě znít všechny myšlenky a uvolnila se. Proč jsem se sem dostala zrovna já? Je to zajímavá doba..

"Dobby! Poběž!" Zakřičí za sebe a z poza stromu se vynoří velký chlupatý pes, který se hrne za svým pánem. Jeho pán se dokáže jenom smát a běžet po cestě dál. Už je sice večer, ale všude jsou lampy, takže vidí a k tomu je tohle jediný čas, kdy si může jít zaběhat. Rád běhá a své psy k tomu bere rád. Celkově je to takový psí člověk, jde-li to tak říct. Běží rychlým, ale pořád stejným tempem dopředu. Jeho pes s ním po chvíli srovná krok a je to docela zábavný pohled. Vedle prince, který je oblečen v takových spíš teplácích a bílém nátělníku, pod kterým se rýsuje jeho vypracovaná postava, s mikinou, běží chlupatá koule, která mu sahá někam po pás. A jak si tak běží, tak si ona koule chlupů všimne dívky u fontány a rozeběhne se k ní. Než si princ může všimnout, co se děje, tak už pes skočí na dívku a je možné, že i klidně spadla do fontány. "Dobby!" Zavolá jeho pán na něj a běží k té postavě a natahuje k ní ruku. "Jste v pořádku? Nestalo se Vám nic?"

Usmívá se a užívá si toho, že má čas i na něco jiného než hudbu. Je sice večer, ale ona chodí ven vždy převážně večer či v noci. Vyhovuje ji to ticho a tma. Prohrábne si hnědou hřívu, aby ji neskončila v obličeji. Když tu uslyší kousek od sebe nějaký rámus. Co se může dít proběhne ji hlavou i spousty nápadů a možností, co se děje, ale jakmile se otočí, srazí ji k zemi chlupatá koule chlupů. Začne se smát a podrbe psa mezi ušima. Osobně je na tohle zvyklá. Její babička měla doma plno psů a ty byli také pometla prvního stupně. Jsem v pořádku, děkuju usměje se na prince. Poznala jej na první pohled. Počká se uráčí chlupáč ustoupit stranou a s pomocí jeho výsosti se postaví na nohy. Byla jen trochu špinavá, ale jinak se jí nic nestalo. A špína ji rozhodně nezabije.

Rychle doběhne k ní a pozná v ní jednu ze selekce. Uvědomí si, že to asi nebude moc dobré, protože o kdyby to byla nějaká namyšlená fiflena a začala na něj řvát. Dobrá, to by se nemohlo stát, protože by okamžitě letěla domů. Vytáhne ji na nohy jakoby nic a usměje se na ni. "Opravdu? Omlouvám se, že vás tohle pometlo zašpinilo. Je to ještě štěně." Omluví se za stvoření, které na něj začne skákat. Podívá se na něj přísně a pes hned přestane a zatváří se tak, jakoby nikdy nic neudělal. Princ si povzdechne a otočí se opět na dívku. "Mohl bych se k vám připojit? Pokud vás tedy v něčem nevyrušuji." Zeptá se jí, ale už si v tu chvíli stejně sedá a fontánu.

Na tváři jej pořád hraje úsměv. Oklepe si šaty, jak má ve zvyku vždy, když se postaví a podívá se na prince Ano, jsem v pohodě podívá se mu do očí. Musí uznat, že je opravdu kouzlující.  Se štěňaty je nejvíce zábavy z úst jej vyjde tichý smích. A trocha špíny mi přeci neublíží věnuje mu další ze svých úsměvů a jemně pokrčí rameny ve znaku, že je to jedno Ne ne, nerušíte, vy nikdy, budu moc ráda za vaší přítomnost v očích se jej mihne jiskřička nadšení a opatrně přistoupí k němu a usadí se na fontánu vedle něj. Zlato, ani ti nemusím připomínat, jaké máš štěstí, narazit zrovna na prince...

"To ano, ale taky nejvíce starostí. Přesto jsou hrozně milí." Poví s pohledem na svém psu, který si sedl vedle něj a položil mu hlavu na stehna. Podrbe ho za uchem a podívá se zase na dívku. "Jsem rád, že to říkáte. Ani nevíte kolik dívek tady by to ublížilo." Ušklíbne a podívá se směrem k zámku, takže je jasné, že myslí zbytek selekce. Zatím byla většina dívek dobrá, ale zase nějaké poletí velice brzy domů. Dívá se, jak se posazuje vedle něj a podívá se jí do očí. "To říkáte teď. Za pár týdnů se budete modlit, abyste mě nikde nepotkala." Zasměje se a zakroutí rameny dozadu. Poslední dobou ho hrozně bolí, ale za masérem si ještě nebyl nějak schopný dojít. Není čas, no. "Líbí se vám tu? A co vás přivedlo zrovna sem?" Začne s typickými otzkami s milým pohledem na ni.